Příběh mámy a otce

Máma

Poté, co od nás naši matku odvedli, byla zařazena do transportu z Birkenau přes Bergen-Belsen do malého koncentračního tábora poblíž města Lippstadt ve středním Německu. Byl to pracovní tábor, ne vyhlazovací. Jídlo bylo chudé a přitom pracovní podmínky byly kruté, pracovní nasazení se vyžadovalo vysoké, podmínky obecně byly vyčerpávající. V dílnách v táboře se šily hlavně uniformy a vyrábělo se všechno pro německé vojenské jednotky. Židovské ženy pracovaly společně s kmenovými zaměstnanci firmy, kteří do tábora chodili zvenčí. Poskytovali vězenkyním cenné informace o politických a vojenských událostech, do tábora pašovali jídlo. Máma sdílela palandu s Vali (později se stala paní Frankovou). Staly se dobrými kamarádkami, byly si vzájemně oporou. Upevňovaly si sebevědomí a držely se vzájemně, aby přežily.

Vali byla vdaná žena, ale její manžel se nikdy z tábora nevrátil. Po válce se díky matčině dopomoci provdala za Lapeše Franka, otcova bratrance.br>

Máma v tomto táboře byla až do konce války. Tábor byl osvobozen jako jeden z posledních. Díky lokaci, v samém středu Německa. Hned po vstupu spojenců do tábora, přišli k mámě dva američtí vojáci a řekli jí: „Máte syna v Buchenwaldu!”. Tito vojáci zřejmě sloužili v jednotce, která osvobodila Buchenwald.br>

Slyšeli jsme o tom, že maminka žije v programu v rozhlase, který vysílal jména všech, kteří přežili. Po osvobození přijela do Bratislavy. Tam jsme se znovu setkali.

Táta

Poté, co nás s tátou od sebe oddělili, zůstal otec chvíli v Březince. O dva týdny později byl za hrozných podmínek převezen do koncentračního tábora Dachau, kde pracoval v truhlářské dílně. Mnoho našich známých, kteří byli také posláni do Dachau, nepřežili. To, že táta přežil, bylo skutečným zázrakem, zejména s ohledem na částečné ochrnutí, které ho v minulosti zasáhlo.

Když se frontová linie přiblížila k Dachau, byli vězni tábora evakuováni kamiony nebo šli pěšky. Táta byl mezi těmi, kdo odešel pěšky. Osvobození přišlo na cestě, když se blížil ke krásnému německému městu Garmisch Partenkirchen v jižním Bavorsku.

Cestou se táta se svými přáteli potřeboval zahřát. Zapálili oheň. Náhle plameny zasáhly zbylou munici, která se tam někde povalovala. Šrapnel zranil otce na hlavě. Bylo štěstí, že nepřišel o oči. Ztratil hodně krve. Později nám řekl, že v těch chvílích myslel na nejhorší.

Jizva, to byla jediná památka, která otci připomínala tuto událost.

Táta se vrátil do Bratislavy v relativně dobré fyzické kondici.

Návrat Domů

Už na cestě domů viděla máma jméno otce v seznamu osvobozených, kteří přežili. Teprve v době, kdy byli oba v Bratislavě, slyšeli o našem osudu. Maminka nám opakovaně říkala, že během celého strašného období v táboře nám věnovala všechny své myšlenky a vzpomínky. Její jedinou nadějí a touhou bylo, znovu nás uvidět. Setkat se s námi. Neměla žádné další jiné požadavky.

Znovu v Bratislavě

Dům, ve kterém jsme žili před válkou, byl v troskách a nebylo v něm možné žít. Nebyly tam žádné dveře, okna ani elektřina nefungovala. Naši rodiče si pronajali byt na adrese Kozia 25 v Bratislavě. Pomalu jsme se začali zotavovat. Během prvních dnů jsme se stravovali v kuchyni židovské komunity, ale brzy jsme si zařídili náš nový domov.

Na podzim roku 1945, několik měsíců po skončení války, jsme již věděli, že v naší širší rodině byli jedinými pozůstalými strýc Andor a jeho rodina, teta Lili s dcerou Evou, strýc Arpad a my čtyři. Žádní další členové naší rodiny ta zvěrstva nepřežili. Přesto jsme se snažili zjistit, jaký byl osud našich drahých, kteří se nevrátili. Postupem času jsme se dozvěděli, že všichni, kteří byli v roce 1942 deportováni, byli také zavražděni. To byl osud tety Lido a jejího syna Hanziho a strýce Laciho, jeho manželky Stely a dcery Mariky. Všichni byli posláni přímo do vyhlazovacích táborů - někteří na Majdanek, jiní na Treblinku. Mezi deportovanými v roce 1944 byla v Osvětimi vyvražděna celá rodina Rosenzweigů - tři bratři a jejich manželky. Před válkou vlastnili obchod papírnickým zbožím ve městě Predmier. Pan Link, jejich obchodní partner, zahynul s nimi.

Nikdy jsme neslyšeli o osudu Rudiho, bratra mámy a pana Weinera, manžela naší tety Lili. Víme, že babička ze strany naší matky byla převezena přímo do tábora smrti. Teta Anička zemřela začátkem roku 1944 v Piešťanech.

Hned poté, co jsme si zařídili náš nový domov, jsme se vrátili do školy. Naftali prohlásil, že se nezúčastní přijímací zkoušky, protože si byl jistý, že to nezvládne, kvůli jeho dlouhé nepřítomnosti ve škole. Přemluvili ho, aby se zúčastnil testu a ujistili ho, že školní úřady zohlední vše, čím si prošel. Nakonec jsme byli oba do školy zapsáni.

Zároveň jsme se stali členy mládežnických hnutí. Zatímco se Naftali připojil k „Hashomer Hatzair“, Shmuel byl členem „Maccabi Hatzair“. V určitém okamžiku Naftali řekl Shmuelovi: „Poslouchej, není důvod, abys navštěvoval Maccabi, protože stůl na stolní tenis v klubu Hashomer Hatzair je mnohem lepší!”. A tak jsme se oba ocitli v Hashomer Hatzair.

Krátce po návratu domů, nám byla část našeho majetku vrácena zpět. Dřevařský podnik a sklad byl dál v provozu. Po celou válku tam byl člověk, který nás tehdy před válkou, jako židovskou rodinu z firmy vyhnal. Táta k němu přišel a požadoval návrat svého podniku. Odmítli ho a tvrdili, že podnik získali legálně. Dostali se do sporu, ale otec neustoupil. Když to nešlo po dobrém, řekl otec, že to půjde po zlém. Zalekli se. Vrátili jsme se do svého. O něco později se oba muži udobřili.

Pro svoji firmu našel táta židovského partnera. Díky prosperitě na Slovensku po válce, rozvoji obchodu, rozmachu průmyslu a stavebnictví a růstu firmy se nám začalo zase dařit. Mohli jsme se nastěhovat do pěkného prostorného domu na okraji města. Mohli jsme si dovolit kuchařku i služebnou. Tehdy byl zrekonstruován už i dům na Petržalce, kde jsme se narodili a žili do roku 1938. Ale naši rodiče se do něj vrátit nechtěli.

18. prosince 1945 naši rodiče uspořádali pro Naftali skromnou oslavu Bar-Mitzvy. Mezi ostatními dárky, které obdržel, byly kožené podrážky. Tento dárek velmi zapůsobil a uchovával si ho ve své paměti. Po mnoha desetiletích koupil obdobný dárek svému vnukovi. To už bylo v jinde a v jiné zemi. Tento dárek se stal symbolem, mostem mezi minulostí a přítomností.

Později v prosinci se Naftali zúčastnil zimního tábora Hashomer Hatzair v Súľovských horách. Na tomto místě byl vyhlášen budoucí Kibbutz Lehavot Chaviva.

Shmuel do tohoto zimního tábora nejel. V té době byl stále ještě hospitalizován kvůli artritidě. Nechodili jsme ve škole spolu do jedné třídy. Velkou roli sehrála i dlouhá Shmuelova léčba, špatný jeho zdravotní stav. Každý jsme měli svoji novou cestu. Byl to náš nový každodenní život. Společně jsme však měli něco velmi významného: bylo jasné, že hnutí mládeže zaměřené na imigraci do Eretz-Izrael je pro nás důležitější, než škola.