Úvod: Naftali

Když se Shmuel narodil, dostal jméno Peter. V Československu byla hebrejská jména dána dítěti jako součást židovské tradice, ale v běžném životě se nepoužívala. Peterovo hebrejské jméno bylo Shmuel-Yitzhak.

Po válce, když jsme se připojili k hnutí „Hashomer Hatzair“, bylo naprosto jasné, že uskutečníme Aliyah do Eretz (Izrael) [Pozn.: Aliyah je v podstatě přihlášení se k izraelskému občanství s možností vystěhování]. V té době bylo nepředstavitelné, že by si někdo udělal aliyah s nehebrejským jménem. Každý člen hnutí si musel vybrat hebrejské jméno. Pokud měl takové jméno již od narození, je to v pořádku. V opačném případě bylo nutno přijmout nové hebrejské jméno. Od určitého data jsme se v našem hnutí dohodli, že se budeme oslovovat pouze a jenom jmény hebrejskými. Kdo užije oslovení nehebrejské, přispěje částkou jedné koruny do společného fondu skupiny peer-group. Toto pravidlo jsme přísně dodržovali a po několika měsících jsme měli v naší pokladně spoustu peněz. Tolik na vysvětlenou. Tak se stalo, že můj bratr po příjezdu do Izraele používá jméno Schmuel.

Moje dřívější jméno bylo Juraj (přezdívka: Ďuro). Jméno Naftali bylo jméno tatínka našeho dědečka Isidora. V obou rodinách - mámině rodině Blum a otcově rodině Fürst - jsme byli prvními vnoučaty. Obecně ve všech rodinách platí, že právě ta naše vnoučata jsou nejtalentovanější a nejkrásnější. V naší rodině tomu nebylo jinak. Neexistovaly vůbec žádné pochybnosti, že by tomu tak skutečně nebylo.

Leta našeho šťastného dětství netrvala dlouho. Schmuelovi bylo sedm a mně bylo šest let.

Již na začátku roku 1938 jsme byli mezi těmi, kteří byli od prvopočátku pronásledováni. I když naše rodina měla dobré zázemí, museli jsme se přizpůsobit měnícím se podmínkám. Tak se stalo, že z našeho nádherného domu plného služebnictva, jsme se stěhovali do jednopokojového bytu. Měli jsme pedantskou výchovu, otec nás vedl k práci, museli jsme si plnit svoje povinnosti. Vzdělání se věnovala vysoká důležitost. Táta byl hrdý muž a nikdy by nedovolil, aby někoho z nás ani kohokoliv jiného z rodiny nechal urážet a ponižovat. Svoji hrdost, důstojnost a sebevědomí si udržel i po tom, kdy byl zbit. I o tom zase jinde, později. Naše domácnost neměla košer kuchyni. Žili jsme v židovské komunitě. Táta to nikdy neskrýval. I když byl našim rodičům podán návrh změnit naše příjmení na slovenské a přejít na křesťanství, tuto myšlenku striktně zapudil a nabídku razantně odmítl. Hrdost a velká vnitřní síla našich rodičů nás inspirovala i v našem raném dětství. Bylo nám teprve šest a sedm let, když jsme byli vtaženi do bouřlivého proudu událostí.

V roce 1938, těsně před začátkem války, jsme byli násilně vystěhováni z našeho domu, který náš otec postavil vlastními rukama. Vzal sekeru a rozbil vnitřní zařízení a vybavení domácnosti, rozmlátil části nábytku, rozbil i vestavěné skříně, které sám vyrobil. Jen řekl: "Vyhazují mě z našeho domu, připravují nás o majetek, ale ducha si vzít nedáme!"

V té době jsme si pravděpodobně nebyli plně vědomi všech konsekvencí.

Historie naší rodiny začíná prarodiči. Říkalo se, že Naftali se podobá rodině Blum a Shmuel je více do rodiny Fürst.

Podělíme se o své vzpomínky a zážitky z Vrbové, vesnice nedaleko Piešťan, kterou jsme nedávno navštívili. Náš příbuzný, Itamar se k nám při cestách po Slovensku přidal.