Po válce

Příběh Naftali

Shmuel vždycky říkával, že jsem byl lepší student než on, ale já si to nemyslím. S obtížemi jsem dokončil devět tříd obecné školy a měšťanky. Když jsme s rodiči zvážili všechny možnosti pro mé studium, rozhodli jsme se, že řemeslo bude nejvhodnější. Zapsal jsem se na uměleckou školu v Bratislavě na studium fotografie a po dvou letech, v roce 1949, jsem promoval.

V únoru 1949, jsme se s rodiči dohodli, že mě i přes jejich zarmoucení, nechají emigrovat do Izraele v rámci „Youth Aliya“. Shmuel studoval v té době spolu se svými vrstevníky v „Hachshara” (hebrejské slovo pro výcvikové centrum k práci v Izraeli) a pracoval jako osobní asistent prvního konzula na izraelském velvyslanectví v Praze.

Já jsem byl členem skupiny „El-Al” v bratislavské pobočce Hashomer Hatzair. Ústřední kancelář tohoto hnutí rozhodla, že bychom se měli připojit k jednomu ze stávajících kibuc a stát se jeho členy.

Když jsem odešel z Československa, bylo jasné, že mne budou moji rodiče a Shmuel následovat. Nikdy jsem ani nepomyslel na to, že bychom se loučili navždy. Celá rodina se se mnou přišla rozloučit na nádraží a Shmuel mne doprovodil na mé cestě vlakem až k rakouským hranicím. Odtud naše skupina vyrazila do města Bari v jižní Itálii. O tři dny později jsme se nalodili na malou loď „Medex”, která nás měla dovézt k břehům Izraele. I já, bez jakýchkoliv zkušeností s lodní dopravou, jsem viděl, jak malá, rezavá a opotřebovaná ta loď byla. Na palubě nás bylo dvě stě! Přes naše obavy se naše loď vydala přes Středozemní moře a po týdnu jsme zakotvili v přístavu Haifa, což nás naplnilo radostí a nadšením.

Hned po vylodění jsme prošli procesem dezinfekce nechvalně známým DDT. Poté jsme byli převezeni do centra pro nováčky v Haifě. Tam nám bylo řečeno, že se můžeme připojit ke kibuc Kfar Masaryk. Nakonec se ale hnutí kibuc Artzi rozhodlo, že bychom se měli připojit ke kibuc Maanit.

Po dvoutýdenním pobytu v Haifě jsme dorazili do Maanitu. Protože se v nedaleké oblasti okupované Jordánskem stále střílelo, členové kibuc se ještě nevrátili z místa, kam byli evakuováni během izraelské války za nezávislost.

V Maanitu jsme byli členy takzvané „skupiny mládeže“(tato terminologie se vztahovala na mládež, která vstoupila do kibucu pouze na dobu práce a studia, před jejich nástupem do vojenské služby). V kibuc Maanit začala nová fáze mého života.

Naše skupina čítala asi šedesát mladých chlapců a dívek ve věku od šestnácti do sedmnácti let. Okamžitě jsme se zapojili do práce a začali chodit do školy. Já jsem pracoval jako tesař. Jelikož už jsem měl trochu zkušeností z dětství, velmi mě to bavilo.

Volný čas jsme trávili sportem, hlavně volejbalem, ve kterém jsem vynikal a byl mezi nejlepšími hráči. Byl jsem překvapen tím, že členové kibuc se nikdy nebavili o holocaustu. Jakoby toto téma úplně vytlačili. Například poté, co jsme si stěžovali, že nemáme dostatek jídla, naše poradkyně přednesla dlouhou řeč o těžkých dobách v době starého Eretz-Izrael a o jídlech, která se skládala jen z půl vajíčka na osobu. Ona ani její kolegové nikdy nebrali v potaz léta hladovění a utrpení, kterými jsme si prošli. Kdo z nás kdy snil o půl vejci na osobu?!

V roce 1950 jsme narukovali do jednotky Nachal v izraelské armádě.

O armádu jsem se absolutně nezajímal. Nelíbil se mi žádný militarismus, výcvik, rozkazy a obecně ten rámec. Přesto jsem byl vybrán jako vhodný kandidát k tomu, abych byl povolán na kurs důstojníků. Nabídku jsem odmítl. Na druhou stranu jsem se v armádě aktivně zapojil do volejbalu a stal jsem se hráčem za Nachal tým a později reprezentoval tým izraelských obranných sil.

Po dokončení mé vojenské služby jsem se na krátkou dobu vrátil do Kibuc Maanit.