Dětství za války

Bratislava

Na podzim roku 1938, když už Schmuel chodil do druhé třídy obecné školy, Němci napochodovali do Vídně. To byl zlomový okamžik v našem životě. Pronásledování dopadlo na nás děti nečekaně a náhle.

Část Bratislavy, kde jsme bydleli, měla být připojena k Rakousku. Všichni, kteří chtěli zůstat v Československu, museli překročit novou hraniční linii. Dostali jsme dva týdny času, během kterých jsme měli šanci sbalit se a připravit vše na stěhování. V té rozhodující době nebyl otec doma. Byl povolán do Československé armády. Všechna ta práce spojená se stěhováním zůstala na naší mamince. To bylo hodně veliké břemeno. Stěhování domu i firmy, stejně jako celé rodiny a všechny přípravné práce padly na naši matku. Záchrana naší rodiny začala.

Ve skutečnosti nebylo mnoho možností, kam jít. Po návratu z armády se tátovi podařilo najít nové místo pro sídlo firmy. Přátelé našich rodičů nám pomohli zajistit přepravu a vše potřebné, aby přestěhování firmy a našeho domu mohlo proběhnout. Plně naložený konvoj přejel přes most. Vydali jsme se na cestu na druhý konec světa.

Přestěhovali jsme se do relativně velkého domu. Bielý Kríž, ve vilové čtvrti na okraji města, zvané Dynamitka. Jméno bylo odvozeno od továrny „Dynamit Nobel”, jako jedné z mnoha firem, které byly v této části města. V blízkosti německých firem kupř. Siemens, Stollwerk a dalších.

Táta a strýc Laci pokračovali v podnikání a my jsme tam nastoupili do obecné školy. Zatímco Shmuel pokračoval ve druhé třídě, já začal chodit do první třídy. Kromě změny našeho bydliště jsme zatím nezaznamenali v našem životě žádné mimořádné změny.

Rok 1940 se nezdál být ničím neobvyklým. Přizpůsobovali jsme se nové situaci a sžívali jsme se se svým novým okolím, se sousedy, zvykali jsme si v nové škole, hledali si nové přátele. S žádnými jevy antisemitismu jsme se nesetkali. To trvalo až do začátku roku 1941.

Povinné nošení žluté hvězdy pro všechny Židy, bylo prvním lehkým náznakem. Z nějakého důvodu jsme my, jako děti, měly výjimku. Když jsme chodily do školy, nikdy jsme nenosily žlutou hvězdu a nevěděly jsme nic o rostoucím nepřátelství vůči Židům. Slovensko v té době stále pokračovalo v demokratické tradici Československa před rokem 1938. Slovenští Židé jezdili na dovolenou, do lázní, mohli se volně pohybovat a cestovat, neexistoval žádný náznak bezprostřední katastrofy. My jsme však už byli uprchlíky. První šokující zprávou pro nás děti bylo prohlášení, že židovské děti již nemohou dál chodit do naší obecné školy. Od té doby jsme musely jezdit dvěma tramvajemi, abychom se dostaly do židovské školy, kam dojížděli děti z židovských rodin z celého města. To znamenalo, že jsme i my musely začít nosit žlutou hvězdu. V židovské škole jsme už pocítily, že se kolem nás děje něco špatného a neobvyklého. To byl důsledek po okupaci Čech a Moravy Německem a vyhlášením Slovenska za „nezávislý“ stát s fašistickým režimem, který spolupracoval s nacistickým Německem.

Dalším krokem, který hned následoval, bylo zabavení šperků a všech jiných cenností Židům. Bylo zakázáno vlastnit rozhlasové přijímače. Nemáme ponětí, jak táta vyřešil problém cenností, ale pamatujeme si, že nám předal rádio a řekl nám, abychom si s ním hráli, rozebrali ho a dokonce, že ho můžeme i zapálit.

Začaly se k nám dostávat špatné zprávy z Vídně o osudu Židů. Říkalo se, že „proudy židovské krve jsou prolévány v ulicích Vídně” že Židé jsou ponižováni, biti a nuceni vykonávat úklidové práce v ulicích města. Židé v Bratislavě však tyto zprávy odmítali uznat. Byli přesvědčeni, že Bratislavy se to netýká, že žádné hrůzné činy se v jejich městě nemohou odehrávat, protože „tam je Německo a tady je nezávislé Slovensko“.

V naší rodině jsme netrpěli nedostatkem. Byl však prosazován nový zákon: všechny židovské podniky a majetek musí být převedeny na spoluobčany nežidovského původu. Znenadání se objevil u nás nežidovský „Arizátor” Štefanovič. Řekl mému otci: „Od nynějška tady já podnikám a ty pro mě pracuješ.” Pro našeho tatínka to bylo jako rána z čistého modrého nebe. Prodělal mrtvici a na část těla ochrnul. Jeho nemoc vyvolala v rodině vážné obavy. Naštěstí, jak se postupem času ukázalo, byla to jen lehká mrtvička a tatínek se postupem času z následků téměř zotavil.