Dětství za války

Útěk do Piešťan

Odjeli jsme do Piešťan, plní naděje, že tam najdeme útočiště, podporu a útěchu, že si odpočineme a budeme konečně zachráněni. Když jsme však dorazili do města, zjistili jsme, že situace je jiná, řekl bych až i zoufalá. Celé město bylo obsazeno Němci. Ve skutečnosti jsme se ocitli v samém centru okupovaného města. V dobré víře jsme opustili osvobozenou zemi a dostali se do jámy lvové. Ihned jakmile Němci obsadili Piešťany, zahájili doslova lovy na židovské obyvatelstvo. Okamžitě zrušili veškeré výjimky, všechny žluté certifikáty a další dokumenty ochrany. Rozkaz zněl jasně. Byl vydán jasný příkaz: všichni Židé ze Slovenska budou posláni do táborů smrti.

Báli jsme se jak Němců, tak Hlinkovy gardy. Hned první noc v Piešťanech jsme se museli schovávat. Ale najít místo, kam se uchýlit, se nám nedařilo. Dorazili jsme na Šererovu ulici, kde žila babička. Její sousedé přes ulici nám nabídli podkroví, jako dočasné útočiště. Zůstali jsme tam dvě noci v nesnesitelných podmínkách - celý prostor byl malý a měl velmi nízký strop. Sotva jsme si mohli dřepnout, o stání se vůbec mluvit nedalo. Táta nemohl spát, protože chrápal, maminka nespala, protože ho hlídla, aby byl vzhůru a neusnul a všichni jsme se báli, že se prozradíme. Byl to hrozný zážitek! Naši rodiče se rozhodli, že bychom se měli rozdělit do dvou skupin, protože nebylo možné najít úkryt pro čtyřčlennou rodinu. Tak jsme se rozdělili.

Shmuel:
Máma a já jsme byli posláni přes řeku, abychom hledali bezpečné místo v domově pro jinověrce.

Chodili jsme tam a zpět více než jeden den, ale nenašli jsme nic. A pokud už jsme něco i našli, chyběly nám peníze na zaplacení. Vrátili jsme se zpátky do Piešťan. Přestože jsme si uvědomovali riziko, pokud zůstaneme spolu, všichni jsme se setkali u babičky. Naším jediným cílem bylo přežít. Po dvou dnech jsme s matkou odešli k paní Quitnerové, kam nás babička poslala.

Teď trochu přeskočím. Předbíhám událostem. To pro dokreslení situace. Později se máma a paní Quitnerová setkaly v koncentračním táboře v Německu. Podporovaly se, byly si navzájem oporou a i po osvobození zůstaly dobrými kamarádkami. Teď, paní Quitnerová žije v Novém Městě. Je jí devadesát let a my si s ní čas od času telefonujeme. Její dcera, Eva, bydlí nedaleko Prahy.

Máma a já jsme byli zajati Hlinkovou gardou v bytě paní Quitnerové. Okamžitě nás předali gestapu. Všichni zajatí Židé byli vzati do vyšetřovací vazby. Vyšetřovatelé se pokoušeli získat od místních obyvatel informace o místě pobytu Židů a hlavně jejich majetku. Naše šetření netrvalo dlouho, protože jsme řekli vyšetřovatelům, že jsme přišli z tábora Sereď a ve městě že žádné příbuzné nemáme.

Tam jsem poprvé viděl mučení mužů a žen. Odcházeli z vyšetřovací místnosti. Krváceli a plivali zuby z pusy. Vyšetřování probíhalo především v noci a bylo možné ho popsat jenom jako nelidské, kruté. S vyšetřovanými bylo zacházeno velmi špatně.

O dva dny později nám bylo řečeno, že nás přesunou do Sereďi. Byli jsme rádi. Ve srovnání se vším, čím jsme prošli během posledních dnů, se nám Sereď zdál jako ráj. Tehdy jsme nevěděli, že pracovní tábor Sereď již není to co bývalo a že se kompletně už změnil.

Naftali:
Měli jsme se setkat s otcem v hotelu Termia v Piešťanech. Než jsem se tam dostal, dostal jsem zprávu, že máma a Shmuel byli zatčeni. Špatnou zprávu jsem musel říct tátovi. Ten, když se to dozvěděl, ze zoufalství volal: „Šma Izrael! Šma Izrael!“

Táta a já jsme se vrátili k babičce zpátky. Dozvěděli jsme se, že ještě těsně před zatčením odnesl Šmuel své nejlepší boty do opravy k obuvníkovi. Věděli jsme, že jiné boty nemá. Podařilo se nám zjistit, v jakém vězení jsou maminka a Shmuel zadrženi. Vzali jsme jeho boty a pokoušeli se je Samuelovi předat, ale kontakt s nikým ze zadržených nám nebyl umožněn. Máma a Shmuel byli uvnitř, zatímco já s tátou jsme byli venku, naprosto bezmocní. Kontakt mezi nimi a námi byl přerušen a nevěděli jsme, co nás ještě čeká.

O dva dny později mě táta poslal do města. Když jsem šel po Šererové ulici, jel podél pick-up s muži z Hlinkovy gardy. Snad jen instinktivně jsem se schoval do vchodu nedaleké budovy a sledoval jejich pohyb. Vůz zastavil před domem babičky. Nevěděl jsem, co mám dělat. Měl jsem se vrátit? Nebo možná skrýt nebo utéct? Věděl jsem, že táta a babička jsou doma. Když jsem zvažoval svůj další krok, jakýsi muž nežidovského původu, který stál na ulici, na mě ukázal a otočil se k Hlinkově gardě a řval: „Tady je! Snaží se skrýt!”. Popadli mě a postavili mě na automobil. Slyšel jsem výstřely, ale nechápal jsem, co se děje. Později jsem zjistil následující: protože otec věděl, že nejsem doma, skočil přes vysoký plot a rozběhl se k železniční stanici, která byla pět nebo šest set metrů daleko. Hlinkovci na něj stříleli, ale netrefili.

Babička zůstala ve svém domě a schovala se v bedně plné mouky. Členové gardy ji našli během chvilky, vyvedli ji ven na ulici – celou bílou od mouky – a nahnali ji na náklaďák vedle mě. Nejprve nás odvezli na policejní stanici ve městě a později do vězení. Myslel jsem, že bychom se mohli setkat s mámou a Shmuelem, ale už tam nebyli. Babička si prošla peklem, jak Shmuel popsal.

V těchto dnech a hodinách jsem prožíval jistě největší trauma. Najednou jsem byl sám, bez otce, mámy a Shmuela. To bylo hrozné!

Také nás odvezli do tábora do Sereďi. Jak se dalo očekávat, umístili nás do tábora, kde jsme žili předtím. Tam jsme potkali mámu a Shmuela.