Dětství a rodina

Rodina Fürst

Ve Fürstově rodině se žilo dobře a taky moc hezky. Panovala tam pohoda, klid, naprostá jednota. Vzájemně se měli všichni rádi. Sourozenci vyrůstali pohromadě.

Náš tatínek byl v rodině vůdčí osobností. Byl považován za hlavu rodiny. Všichni se s ním chodili radit. Všem, kdo potřebovali, nabídl pomocnou ruku, poradil, pomohl a postaral se. Hned od počátku, co se máma a táta vzali, existoval krásný vztah mezi oběma rodinami.

Náš dědeček Hugo Fürst je pohřben v Bratislavě. Zemřel ještě předtím, než jsme se narodili. Nepamatujeme si ani na babičku, která zemřela, když Shmuelovi bylo asi osmnáct měsíců. I ona je pohřbena v Bratislavě. Oba jsme navštívili hřbitov před třemi nebo čtyřmi lety a oba hroby jsme nechali upravit. Na náhrobky jsme nechali vytesat jména všech jejich dětí a vnoučat, která zahynula během holocaustu. Rodina Fürstova žila v Bratislavě od počátku 18. století, možná ještě dříve. Nepodařilo se nám vypátrat víc, nemáme žádné další informace ani zprávy o našich prapředcích. Víme jen, že dědeček se narodil v Boldogasszony.

Babička pocházela z Nových Zámků. Rodina Frank byla hodně rozvětvená. Dbalo se na dobrou výchovu a hlavně na vzdělání. Svým potomkům studia dopřáli. V rodině byli lékaři, právníci, učitelé i řídicí. Další byly řemeslníky a hlavně úspěšnými obchodníky.

Babičce a dědovi se narodilo šest dětí. Prvorozená byla Elvira, narozená v roce 1896. Provdala se za důstojníka armády, ale jejich manželství netrvalo dlouho. Druhé manželství uzavřela s Lapešem Rosenzweigem, se kterým se přestěhovala do Predmier, odkud pocházela rodina Rosenzweig. Zůstala bezdětná. S celou jejich rodinou jsme byli v úzkém kontaktu. Během holocaustu zahynula celá rodina Rosenzweig, kromě dvou děvčat ze širšího příbuzenstva. Jak roky ubíhaly, obě ženy zemřely a o jejich potomcích už nevíme nic.

Náš otec se jmenoval Artur, narodil se v roce 1898. Do školy chodil do svých sedmnácti let. V první světové válce byl u dělostřelectva rakousko-uherské armády. Po propuštění z armády na konci války byl zaměstnán ve firmě s řezivem a naučil se jak kupovat a prodávat dřevo. V té době bylo řezivo základním stavebním materiálem. Dřevo mělo využití i v různých dalších jiných oborech. Třetím dítětem v rodině byl Ladislav, nebo Laci, narozený v roce 1903. Táta a Laci založili společnost „Bratia Fürst“, obchod se dřevem. Dřevařský závod i obrovský sklad dřeva byl na Drevené ulici 7-9 v Petržalce, na předměstí Bratislavy. Tatínek, dneska by se řeklo, byl generálním ředitelem závodu, zatímco strýc Laci byl finančním ředitelem. Později u firmy vyrostl rodinný dům, kde jsme se narodili. V roce 1936 se strýc Laci oženil se Stellou Sonnenmarkovou. O tři roky později se narodila jejich dcera Marika. V roce 1942 byli všichni zadrženi slovenskou Hlinkovou gardou a deportováni do Polska. Celá rodina zahynula.

Laciin mladší bratr se jmenoval Gyula. Vypráví se o něm, že byl nejtalentovanějším chlapcem v rodině. Onemocněl a zemřel, když mu bylo dvaadvacet let.

Andor byl dalším dítětem v rodině. Když dospěl, oženil se s Fritzi Lichtenbergovou. Měli dva syny: Štefana (Pišta) a Tomáše (Tomy). Během války se schovávali v horách na zemědělské usedlosti. Na krátkou dobu byli v pracovním táboře, naštěstí nebyli deportováni do koncentračních táborů. Celá rodina válku přežila. Po válce se Andor rozvedl se svou první ženou a druhé manželství uzavřel s Bertou Kleinovou, narozenou v Prešově. V roce 1949 se vystěhovali do Izraele a usadili se v Saroně. Strýček Andor byl obchodníkem v Moshavu. Zemřel v roce 1996 a teta Berta zemřela už v roce 1982.

Jejich syn Itamar, o kterém už byla řeč hned v úvodu, se oženil s Tama Ziv-Ron z Haify. Mají dvě děti – Dror (11) a Lilach (9). Žijí v Even Yehuda.

Nejmladší z generace našeho tatínka byla teta Lidia (Lido), která se provdala za Šandora Löwingera. Společně se strýcem Andorem založili nedaleko Nového Města dřevařskou firmu. Sklad a obchod se dřevem, podobný tomu, který vlastnil otec a strýc Laci. Strýček Šandor zemřel v roce 1938. To už měl dvě děti. Lidiu a syna Hanziho. V roce 1942, když bylo Hanzimu jedenáct let, byl spolu s matkou a sestrou deportován do Polska. Nikdy se nevrátili.

Chtěli bychom také zmínit tetu Belu. Byla jedinou osobou, kterou jsme znali z generace našich prarodičů. Nikdy se nevdala a ostatní členové rodiny se o ni starali. Hlavně náš tatínek. Pro ni jsme my děti byly nejúžasnější “věci na Zemi“. Rozmazlovala nás, vždycky pro nás měla připraveny sladkosti. Její dům byl téměř prázdný. Žila v pokoře. Rádi jsme ji jako děti navštěvovaly, jen abychom ji udělaly radost. Během války jsme se všemožně snažili pomoci jí. Jedním z těch, kdo ji pomáhal, byl rabín z Nového Města, který zařídil přestěhování tetičky Bely do domu pro staré lidi.

Hovořilo se o tom, že někteří starší muži a ženy byli deportováni do táborů smrti výměnou za jiné, mladší. Jestli tomu tak skutečně bylo, neexistují žádné důkazy.

K našemu velkému smutku zahynula teta Bela během holocaustu.

Rodina Fürst - fotografie pořízená v roce 1936	Hugo a Iram Fürst