Holocaust

Březinka (Birkenau)

Vystoupili jsme z vagonu. Němci nás nechali nastoupit. Stáli jsme v mokru, louži, v bahně. Následovalo pověstné třídění a rozdělování lidí do skupin. To už jsme viděli, co jsme předtím jen znali z vypravování: kasárna, kouř a nasládlý zápach. Nebylo pochyb o tom, co cítíme: spálené maso těch, kteří byli před malou chvílí zavražděni.

Všechno kolem nás bylo pochmurné a depresivní. Šedý listopadový večer se změnil v černou noc, zatímco jsme stále stáli na stále stejném blátivém místě, které se zdálo být součástí nekonečné bažiny. Řev Němců se mísil se štěkáním agresivních psů.

Po několika hodinách jsme dostali rozkaz seřadit se a začít se pohybovat. Pochodovali jsme v blátě, brodili se bahnem, krok za krokem. Na obou stranách byli Němci a psi. Všude kolem byla tma a my jsme netušili, kam nás vezou. Potom jsme vstoupili do tábora. My byli jedinými obyvateli, byli jsme jediní vězni. Později jsme zjistili, že jsme byli prvními, kteří nebyli odvezeni ihned do plynových komor. 1. listopadu 1944 vstoupila v platnost nová vyhláška a pokyny: noví vězni nebyli vyhlazeni hned po příjezdu.

Až do toho dne docházelo k hromadným vraždám, které přesahovaly kapacitu krematorií. V den našeho příjezdu, kouř zpopelněných lidských těl stále stoupal k obloze.

Přišli jsme před budovu, na místo zvané „Karanténní blok”. Vedle hned byl blok B. Šli jsme k plotu a zeptali se vězňů, co bude následovat. Ukázali na komín krematoria a řekli: „Vidíte ty plameny? To je místo, kam se brzy dostanete. Neexistuje žádná jiná cesta ven.“

Vrátili jsme se do kasárny a lehli si na palandy. Hrozný pláč, lidský nesnesitelný řev a rány přerušily náš spánek. Strach nás téměř paralyzoval. Když křičení a nářek nebylo možné ignorovat, vylezli jsme z postele a přiblížili jsme se k prostoru uprostřed kasárny. Tam jsme uviděli tři muže, obklopené skupinou lidí, kteří do nich kopali a mlátili je. Ti tři prosili o život, ale ostatní je stále bili železnými tyčemi, dokud je nezabili v přítomnosti ostatních lidí, kteří tam stáli. Byli jsme šokováni tím, co jsme viděli, a ptali jsme se, o co jde. Židé kolem odpověděli: „Je to v pořádku, je to v pořádku.” Potom nám řekli, že ti tři byli informátoři ze Slovenska, kteří byli před příjezdem do Březinky vytaženi z vlaku. Teprve pak jsme pochopili, proč se vlak na chvíli zastavil, a jejich jména byla hlasitě vyvolávána.

Poté co zemřeli, byli pohozeni na elektrický plot, a to byl konec příběhu. Pro nás to však byla hrozná a děsivá zkušenost.

Následujícího rána se nic nedělo. Odpoledne si místní dozorci poznamenali naše jména. Řekli nám, že v Birkenau je něco nebývalého: i děti všech věkových skupin a i dospělí vězni budou tetováni na předloktí. Dokonce i novorozenci byli tetováni. Rodiče miminek stáli před rozhodnutím: buď předat dítě na tetování, nebo by o dítě bylo „okamžitě postaráno“. Tak to tenkrát bylo.

Drželi jsme se pohromadě a získali po sobě jdoucí čísla. Byla snadno zapamatovatelná, a - co se zdálo být důležitější - nám pomohla zůstat blízko sebe. Dostali jsme: číslo pro tátu bylo 14024, Shmuelovo 14025 a moje 14026.

Tetování nebylo vůbec příjemné, ale lidé na druhé straně plotu nám říkali, že jsme měli vlastně štěstí, když jsme byli očíslováni, protože to byla známka toho, že se přesouváme do další části tábora. Po prvním týdnu byly ženy odděleny od mužů. Máma byla odvedena společně s dalšími ženami. A od té chvíle jsme o ní nevěděli nic.

Brzy jsme dostali hlad a žízeň. V kasárnách se objevil nápis: „Je zakázáno pít vodu! Voda je znečištěna tyfem.“. To způsobilo vážný problém.

Naftali: Pro mě bylo pití vždy důležitější než jídlo. Ranní káva byla jen zakalená voda a náš denní příděl byl čtvrtina bochníku chleba. Kvůli nesnesitelné žízni, a přes všechna varování, jsem pil vodu ze sprchy. Naštěstí jsem neonemocněl.

Ten týden byl hrozný. Venku bylo všechno mokré a zablácené. Uvnitř kasárny bylo navíc strašně chladno. Nejistota ohledně toho, co nás čeká, však byla nejděsivější.

Několik dní poté, co jsme dorazili do Březinky, jsme dostali rozkaz odevzdat všechny naše věci a napochodovat do kasáren se sprchou. V obrovské hale s lavičkami a věšáky jsme se museli svléknout. Zcela nahým nám bylo přikázáno přejít do dalších místností. Když jsme šli, všichni nazí, do jedné z místností, byli jsme šokováni při pohledu na nápis SPRCHY. Lidé věděli, co to znamená.

Byli jsme si naprosto jisti, že jsme dorazili na konec své cesty.

Ze sprchových hlavic tekla skutečná voda. Měli jsme dokonce k dispozici mýdlo. Poté, co jsme se všichni umyly, osprchovali, jsme byli odvedeni do jiné haly. Tam nás holiči komplet ostříhali. Táta, jehož hruď byla celá chlupatá, byl náhle neobvykle nahý a všichni kolem vypadali velmi podivně. V další hale po nás hodili šaty. Mohli jsme si nechat boty. Boty, jak se později ukázalo, byly v našem boji o přežití to nejdůležitější.

Když jsme vyšli z kasárny, viděli jsme spousty nahých žen všech věkových kategorií, které stály před ubikací. Nikdy jsme neviděli nahé ženy a najednou nám ten pohled připadl okouzlující.

Cestou jsme potkali pana Wertheimer, starého známého naší matky z Vrbové, který je v táboře od roku 1942. Poznal nás a dal nám bochník chleba. Věc, která měla v té době velkou hodnotu. Zatímco se snažil povzbudit našeho ducha, pan Wertheimer se zeptal, kde je naše matka. Odpověděli jsme, že byla od nás oddělena. V jednu chvíli jsme si dokonce mysleli, že jsme ji viděli. Vzhledem k tomu, že zastával určitou pozici ve správě tábora, pan Wertheimer slíbil, že zjistí, kde je.

Měli jsme štěstí, že jsme zůstali s tátou, který se snažil, abychom zůstali spolu. I v době, kdy byli oba naši rodiče s námi, jsme se od něj naučili velmi důležitá pravidla v chování. Například, kdykoli někdo přišel a zeptal se: „Kdo je zkušený tesař? Kdo je zkušený obuvník? Kdo je lékař? “ atd, táta se k dobrovolničení nikdy nehlásil. Pochopil, že úřady hledaly lidi, kteří by vykonávali nějakou děsnou práci nebo vyplňovali kvóty na deportace. Zakrývali svůj záměr přilákáním těch, kteří by si mohli myslet, že jsou povoláni k zaměstnání v rámci svých příslušných profesí.

V té době se kvalita jídla zhoršila a jeho množství se snížilo. Kvůli nedostatku si dozorci kradli více potravin pro sebe. Kdykoli se bochník chleba musel rozřezat na pět porcí pro pět lidí, nejprve si vzali pro sebe lepší a větší porci od středu bochníku. Vždy jsme čelili věčnému dilematu: měli bychom sníst chléb hned jakmile ho dostaneme, nebo bychom ho měli jíst po kouskách? Většinou jsme zvolili první možnost, protože jsme se obávali, že by nám někdo mohl naši zásobu sebrat. Nejednou lidé, kteří si schovávali část chleba, zjistili, že byli okradeni.

Čas plynul a my jsme stále nebyli zaměstnáni. Hlad a nástupy byly skutečnou zkouškou. Test fyzických a psychických sil vězněných. Nástup se konal každý den ve čtyři hodiny odpoledne. Celá kasárna musela být prázdná. Všichni její obyvatelé stáli před kasárnami a každý dozorce, který měl blok na starosti , musel spočítat své muže a podat zprávu veliteli nebo jeho zástupci. Počet spočítaných mužů musel souhlasit s počtem v rejstříku. Ta čísla znali jen velitelé. Takováto sčítání se konala každý den. Trvala alespoň hodinu a půl, ale vždy, když někdo chyběl nebo byl mrtvý a počítání nebylo správně, stáli jsme tam i tři nebo čtyři hodiny. Dokonce i mrtví museli být přineseni k nástupu. Občas jsme museli provádět ponižující cvičení: znovu a znovu jsme museli sundávat a nasazovat kupříkladu naše čepice, dokud jsme to neudělali na povel jednotným způsobem. Někdy jsme cvičení opakovali i několikrát.

Čísla