Cesty k našim kořenům

Shmuel

Po sametové revoluci jsme my, Izraelci, mohli znovu navštívit naši rodnou zemi. Čtyři desetiletí jsme o takové cestě jenom snili...

Jistou dobu jsme ještě váhali. Pak padlo rozhodnutí a hlavně na popud našeho vnuka Ofera jsme se vydali na cestu do míst našeho mládí. Naše cesta byla pro vnuka Ofera dárkem k jeho Bar-Mitzva.

Byl jsem skutečně nadšený, když jsem znovu stál na půdě Československa, ke kterému jsem měl ambivalentní vztah. Na jedné straně je naše utrpení nad rámec lidského chápání, na druhé straně jsme se zde narodili. Lidové písně, pohádky, vůně, příchutě, řeka, strom a tráva to všechno bylo naší součástí. Byl jsem dobře informován o událostech, které se odehrály v naší rodině a jejím okolí. Šok, kterým jsem však prošel, byl očividně nevyhnutelný.

Naplánovali jsme cestu. Chtěli jsme začít na místech našeho dětství a mládí, a pak se vydat na prohlídku města. Bylo nás sedm. Přiletěl Ofer a jeho rodiče Hila a Eitan. Taky Nira a Iri a samozřejmě Naomi a já. Navštívili jsme hroby našich předků, abychom zjistili, že některé z nich zmizely a že některé hřbitovy byly úplně opuštěny. Naše nejvíce emocionální návštěva byla na Prešovském hřbitově ve městě, kde se narodila Naomi. Její otec byl zavražděn a pohřben.

Druhou částí naší cesty - pravděpodobně nejtěžší - bylo setkání se s místy, která jsme znali. Nic z těch míst nezůstalo. Všechna byla zdevastována. Na místě našeho domu, místě našeho narození a dětství stojí obrovský most. Dům našich prarodičů ze strany matky úplně zmizel. Místo toho byly postaveny nové velikánské nájemní činžovní domy. Místa, která existovala ještě i po válce, zmizela. Cítil jsem, že dokonce i fyzicky, mimo úroveň mých emocí, se svět rozpadl. Užil jsem si místní jídlo a hudbu, ale ani na chvíli jsem už neměl pocit, že k té zemi patřím. Myšlenka žít tu už mi nikdy nepřišla na mysl.

Vědomí, že minulost odešla navždy, pro mě znamenalo uzavření další kapitoly v mém životě. Předpokládám, že cesta k našim kořenům byla pro mé děti a Ofera významným zážitkem. Jeho význam přesahuje mé předchozí myšlenky.

 

Naftali

Navštívil jsem Československo v roce 1989, deset dní před „sametovou revolucí“, která ukončila komunistickou nadvládu v zemi. Přiletěl jsem spolu se svou přítelkyní Rachel. Během mé sedmidenní návštěvy všude stále vlály rudé vlajky a všude byla komunistická hesla a transparenty. Můj návrat do komunistické země byl doprovázen zvláštním pocitem. Měl jsem silné nutkání k návštěvě Slovenska a míst, kde jsem vyrůstal. Jsou vryty v mé paměti. Bylo to sedm dní zármutku a slz.

Cestovali jsme z místa na místo. Pořídil jsem mnoho fotografií, které jsem chtěl ukázat mámě a Shmuelovi. Snažil jsem se kontaktovat lidi, které jsme znali. Zejména s Jožkou, který nám v době, kdy jsme byli v koncentračních táborech, velmi pomáhal. Pracovala pro strýce Andora a plnil různé úkoly. Nosil nám také jídlo. Potkal jsem ho a jeho ženu. Obnovil jsem kontakty se vzdáleným bratrancem Inga. Sešli jsme se s Shmuelovou spolužačkou a kamarádkou. Část mé cesty byla věnována návštěvě židovských hřbitovů v Bratislavě.

Navzdory emocionální zátěži, kterou jsem cítil během své návštěvy, jsem ji dokončil s pocitem vítězství: Jsem zde, mám se dobře, přicházím z rozvinuté a prosperující země, abych navštívil zaostalou a nešťastnou společnost! My, kteří přežili holocaust, jsme svobodní, silní a hrdí na svou zemi. Byl to velmi zvláštní pocit triumfu.