Příběh Shmuel

Pochod Smrti

Když jsem v nemocnici navštívil Naftaliho, bylo to naposledy, kdy jsem měl možnost ho ještě spatřit. Pak už jsem ho více neviděl. Neustále jsem byl v kontaktu s nemocnicí a bylo mi řečeno, že žije. To bylo jen několik dní před evakuací tábora. Řešil jsem skutečné dilema. Buď najít úkryt uvnitř tábora a setrvat tam tak dlouho, jak to jen půjde. Anebo se připojit k ostatním a společně s nimi opustit tábor. Která z těchto dvou možností byla výhodnější?

Mezitím se život v táboře destabilizoval, a dokonce ani ti, kteří patřili mezi vyvolené, nebyli schopni porovnat šance a stanovit pořadí proti rizikům. Samospráva tábora fungovala.

Dne 10. dubna 1945 začala evakuace. Spolu s dalšími vězni jsme dostali rozkaz opustit kasárny a hlásit se na hlavním shromaždišti tábora. Když jsme stáli při nástupu na place, létala nad našimi hlavami americká letadla. Lidé se obávali náletu a začali panikařit. Někteří utekli, ale já jsem uvnitř zástupu v sevření a nemohl jsem se pohnout.

Později odpoledne dostal každý člověk bochník chleba a kousek margarínu. Bylo nám řečeno, že bychom měli být připraveni na dlouhou cestu.

Opustili jsme tábor a pochodovali po stezce vedoucí lesem. Byl krásný jarní den. Všechno kolem nás bylo krásně zelené, šťavnaté a všechno kolem kvetlo. Na konci našeho devítikilometrového přesunu, bylo vlakové nádraží Weimar. Tam jsme nastoupili všichni, mladí i staří, na železniční vagony bez střechy. Okolo sto osob. Sotva jsme tam stáli, co nás tam bylo. Okamžitě začaly první hádky mezi vězni. Vlak stále ještě stál ve stanici na nádraží a už tam zemřeli první lidé. Zemřeli kvůli přeplněnosti vagonu, kvůli sporům nebo jen kvůli jejich vyčerpání a slabosti? Nikdo nevěděl...

Za soumraku se vlak rozjel. Mnoho lidí už nemohlo stát na nohou a hroutili se na sebe. Během prvních dvou dnů cesty nám Němci nedovolili odstranit mrtvá těla z vagonů a tak zemřelí cestovali společně s žijícími. Ve vagonu byl nesnesitelný zápach. Druhou noc začali dospělí vyhazovat mrtvoly z jedoucího vlaku. To nám umožnilo získat trochu více místa.

Celou cestu pršelo. Vzhledem k tomu, že jsme byli v otevřeném vagonu, byli jsme všichni zmáchaní, promoklí. Jedinou výhodou bylo, že jsme chytali dešťovou vodu a mohli se napít. Postupem času, jsme dojedli naše zásoby jídla, zkonzumovali jsme veškerý chléb. Jediné jídlo, které jsme měli.

Vlak pokračoval v jízdě jen s občasnými zastávkami. Postupem času mezi lidmi v transportu vznikla jistá hierarchie. Robustní muži obsadili prostor podél bočních stěn vozu, místa která byla výrazně pohodlnější a lépe chráněná. Nebylo dost místa na ležení, opírat se o stěny vagonu bylo výhodné. My, děti, jsme se musely vyrovnat s tím, co jsme měly a sedět uprostřed vozu, spolu se slabými a nemocnými.

Během naší cesty jsem se seznámil s polským chlapcem. Abychom pohodlněji seděli, opírali jsme se o sebe. Tato poloha byla praktická a účinná zejména v noci. Pokoušeli jsme se spát. Pokud vsedě, na podlaze v otevřeném železničním vagonu a v dešti můžeme vůbec o spánku hovořit. Déšť byl extrémně chladný, a když jsme se promočili, voda se změnila v led.

Naše cesta se zdála nekonečná, den co den, noc co noc. Lidé bláznili z hladu a kvůli zimě. Divoce se hádali a křičeli na sebe, zatímco ostatní se je snažili umlčet. Báli jsme se, že německý voják, který byl pověřen střežením našeho vozu (každý z vozů měl takovou stráž), by mohl zasáhnout a zastřelit nás. Během cesty umíralo stále více lidí. S každým dalším zemřelým, mohli ti, kteří byli stále naživu, jednak získat více prostoru a navíc měli i oblečení po zemřelých.

Trvalo to asi týden, než se vlak zastavil v místě, které se nám zdálo být uprostřed ničeho. Bylo nám nařízeno opustit vlak. Vozy byly plné výkalů a špína byla všude. Konečně jsme se mohli protáhnout. Když jsme slezli z vagonu, viděli jsme před sebou obrovskou louku.

Samotná přestávka byla velkou úlevou. A čerstvá tráva trochu zahnala náš strašný hlad.

Během další zastávky v noci, několik vězňů vyskočilo z vlaku a zamířilo k jatečně upravenému tělu koně, které leželo vedle kolejí. Maso bylo nepoživatelné a my jsme mohli jen sát šťávu z masa. To nám alespoň z části připomínalo jídlo. Zároveň to bylo jediné jídlo, které jsme měli během těch hrůz.

Jednoho rána jsem se probudil, měl jsem dobrý pocit, že jsem odpočatý, dobře vyspalý. Ten pocit jsem měl jen do okamžiku, kdy jsem zjistil, že můj společník, polský chlapec, během noci zemřel. Zhroutil se, když jsem spal. Já se natáhl přes jeho mrtvé tělo. Najednou jsem se cítil osamělý a ztracený. Byl jedinou duší v celém voze, ke kterému jsem měl blízko.

Jak dny ubíhaly, lidé byli slabší a slabší, a ne každý byl schopen dojít do rohu vozu, aby si ulevil. To způsobilo velký spor. Všichni silní muži vyhrožovali ostatním, že kdokoli, kdo by snad potřebu vykonal mimo vyhrazenou část vagonu, bude z něj okamžitě vyhozen. Nestalo se tak. Snad jen díky přítomnosti německého vojáka, který ve vagonu jel s námi a dohlížel na klid.

Dostali jsme se až do Čech. Vlak zastavil na české železniční stanici. Viděli jsme, jak místní pracují. Prosili jsme je, aby nám přinesli nějaké jídlo. Dávali nám všechno, co měli. Nebylo to moc, ale jejich empatie a snaha pomoci lidem v transportu nás velmi dojímala. Ačkoli se snažili, aby nám pomohli, jídlo se k nám nedostalo. Dohodit jídlo k nám do vagonu se nezdařilo. Potom se vlak opět rozjel.

Další zastávka byla v jiném českém městě. Slyšeli jsme, že starosta požaduje, aby Němci okamžitě propustili všechny nežidovské Čechy a Slováky, kteří musí při odchodu z vlaku identifikovat.

Okamžitě jsem se rozhodl využít příležitosti. Stál jsem v řadě a čekal. Ptali se mě, jak to, že já, české nebo slovenské dítě, jsem byl sám ve vlaku. Vymyslel jsem příběh: můj otec se zabýval černým obchodem, byl chycen, potrestán a deportován spolu se svou rodinou. Zdá se, že můj příběh zněl vyšetřovatelům věrohodně, ale v tu chvíli jeden z nich řekl: „Dobrá, uvidíme. Svlékněte se!“. Odpověděl jsem, že teď nemohu a nejdřív si musím odskočit. Spěchal jsem zpět do vagónu a bál jsem se, že bude odhalen můj podvod. Později jsem se dozvěděl, že propuštěno bylo jen několik lidí.

S mým zdravím to šlo z kopce a já už jsem sotva mohl stát na nohou. Později jsem se dozvěděl, že to byly první příznaky vážné nemoci, která na mě zaútočila: tyfus. Chtěl bych dodat, že už v Buchenwaldu jsem trpěl nedostatkem minerálů a vitamínů. Stravy bylo málo a navíc byla nekvalitní.

Cesta z tábora začala 10. dubna a skončila šestého května 1945, několik dní před koncem války v Evropě. Na cestě sedmadvacet dnů. Už jsem zmínil „jídlo“, které jsem snědl: jeden bochník chleba, několik stonků trávy a marný pokus nasát šťávu z masa mrtvého koně. To všechno v dešti a mrazu.

V poslední fázi cesty a v den osvobození jsem byl obklopen bezpočtem mrtvých těl a už sám na sobě jsem cítil, že se celé mé tělo rozpadá…

Buchenwaldský tábor byl uprostřed Buchenwaldského lesa. Po padesáti letech, v roce 1995, jsem tábor Buchenwald navštívil. Spolu s dalšími bývalými vězni jsem byl pozván, abych se zúčastnil oslavy padesáti let osvobození tábora. Byl to jediný koncentrační tábor, který jsem navštívil.

Viděl jsem krásu a kouzlo lesa, které dalo neslavnému táboru jeho jméno.