Dětství za války 

Tábor Sereď

Žili jsme v neustálém strachu a plni obav z pronásledování. Cítili jsme, že možná jednou, dvakrát by se nám mohlo podařit uprchnout, ale bylo jen otázkou času, kdy nás pochytají všechny. Táta slyšel, že nově byl založen pracovní tábor a jeho vedení hledá kvalifikované pracovníky. Mezi dílnami a provozy, které měly být zřízeny, byl i velikánský tesařský provoz a obchod. Jako odborník přes dřevo, se otec rozhodl vstoupit do tábora. Nemohl ale předvídat, že se toto místo v budoucnu změní v zadržovací tábor. Než padlo konečné rozhodnutí, sešli jsme se všichni, abychom celou záležitost důkladně probrali. Domnívali jsme se, že nastoupit do tábora bude nejlepším řešením, jak si zachránit život. Náš dobrovolný odsun do tábora nás opravňoval k získání „žlutého certifikátu”, který umožnil Židům zůstat na Slovensku a nehrozilo nebezpečí vyhoštění. Obecně byl tento certifikát udělován Židům, jejichž dovednosti, znalosti a schopnosti byly pro ekonomiku Slovenska životně důležité.

Na konci roku 1942, tedy v době, kdy již byla většina slovenských Židů deportována do Polska, my jsme byli stále na Slovensku. Nastoupili jsme do tábora Sereď v době, kdy se stal zadržovacím táborem pro Židy. Odsud měli být deportováni do Polska po selekci. Každý týden dva nebo tři transporty opustily Sereď a byly na cestě do Osvětimi.

Tábor poblíž města Sereď, byl asi osmdesát kilometrů východně od Bratislavy, v těsné blízkosti železniční tratě. Uvnitř tábora byly postaveny kasárny, obrovský truhlářský obchod a další dílny. Poblíž byla nemocnice.

Po našem příjezdu jsme dostali pokoj bez toalety a bez tekoucí vody. Náš byt se nacházel v objektu číslo jedna, kde byli ubytováni všichni funkcionáři: vedoucí tesařské dílny a zámečnické dílny, vedoucí policie a další.

Zatímco slovenské orgány v táboře organizovaly deportace, došlo k několika pokusům o útěk ze zařízení. Takové pokusy anebo jen náznaky byly velmi často trestány. Následovalo bití, mučení a i smrt. V táboře jsme potkali rodiny a přátele, které jsme předtím znali. Pokusili jsme se některé z nich zachránit, ale marně. Je třeba mít na paměti, že každá osoba v táboře byla vystavena nebezpečí deportace, zejména když musela být splněna určitá kvóta deportovaných. To se vztahovalo na nás na všechny, i na ty z nás, kteří byli údajně chráněni.

Hlinkovy gardy plánovaly provést většinu deportací během židovských svátků. Vzpomínáme na Yom Kippur z roku 1944: ortodoxní Židé, které jsme z Vrbového znali, se postili a modlili se celý den. Na konci dne byli Židé shromážděni k deportaci. Mezi nimi byl i náš dobrý přítel, Laci Manheim, velmi zbožný, slušný muž. Přes jeho modlitby byl deportován. Zmučený, hladový a ponížený. To byl jeden z nejstrašnějších transportů.

Tento stav trval celý rok a Hlinkovi strážní byli krutí. Báli jsme se, jenom když jsme kolem nich procházeli, nebo je jen viděli.

Koncem roku 1942 se deportace z tábora zastavily díky diplomatickým jednáním a nařízením z Německa. Původní role tábora byla obnovena - pracovní tábor pro všechny, kteří v něm zůstali. Vrátili jsme se do „normálního života“. Přes tvrdé podmínky kvůli bydlení a špatnému jídlu jsme se životu v táboře nakonec přizpůsobili.

Již v roce 1942 naši rodiče znali cíl transportů. Informace byly od Židů, kteří uprchli z Osvětimi nebo jiného tábora, a podrobně informovali o osudu Židů v Polsku. Znali jsme jen část příběhů. I ti, kteří znali pravdu, jen těžko dokázali pochopit a představit si, že k tak strašným událostem ve skutečnosti došlo.

V jednom okamžiku bylo Židům nabídnuto přestoupit na křesťanství. Někteří to udělali, ale z nějakého důvodu otec ani nepomyslel na to, že bychom se k nim měli přidat. Nebyli jsme ortodoxní Židé, ale takový čin byl v rozporu se smýšlením, charakterem a zásadami našeho tatínka. Byl to hrdý muž a Žid. Navíc nevěřil, že samotný fakt stát se křesťanem, by někoho zachránilo. Chování našich rodičů nám pomohlo přizpůsobit se drsným podmínkám v táboře. Nikdy nás nenechali, abychom byli smutní a cítili se nešťastně. Chránili nás, opatrovali. Věnovali nám svoji rodičovskou lásku. Bydleli jsme společně. Oba rodiče byli naší velikánskou oporou a zároveň i vzorem. Dokonce ani ty nejstrašidelnější výjevy z tábora, chování a jednání Hlinkovy gardy, ponižování lidí a řev dozorců nás nenaplnil strachem. U nás doma panovala i v těchto těžkých dobách harmonie a štěstí. Měli jsme jeden druhého. Někdy jsme měli dostatek jídla, zatímco jindy jsme neměli nic, ale nikdy jsme nesmutnili nad naším osudem. Nenaříkali jsme si. Maminka vždy pečovala o domácnost, udržovala všechno čisté a uklizené. Prala prádlo, starala se o domácnost a všechno u nás bylo v čistotě a pořádku. V celém táboře byly štěnice a mnoho jeho obyvatel tuto realitu přijalo tak, jak byla a nic proti tomu neudělalo. Naši rodiče ale ne.

Jednou týdně jsme každičkou věc z pokoje vytáhli ven a vše vyčistili. Rozebrali jsme palandy a každý kus nábytku, kartáčovali jsme čalounění a vyměnili slámu v matracích. Nic nebylo vzato zpět do místnosti, dokud nebylo vše čisté. Když jsme museli pracovat sedm dní v týdnu, uklízeli jsme po pracovní době.

Čistota a pořádek nás zachránily před nemocemi a problémy a dalšími komplikacemi. Nástup do tábora Sereď byl v životě naší rodiny nejnáročnějším přechodem. Nechali jsme za sebou velký dům s pokojskou, chůvami a autem a přestěhovali se do jedné malé místnosti. Přesto jsme nikdy nepovažovali tuto situaci za katastrofu. Je třeba zmínit, že lidé kolem nás žili v mnohem tvrdších podmínkách. Měli jsme štěstí, že jsme byli mezi prvními, kteří vstoupili do tábora a taky díky vedoucímu postavení našeho otce. V nedalekých kasárnách musely dvě nebo dokonce i tři rodiny sdílet jednu místnost.

Také jsme občas dostali nějakou pomoc zvenku. Mladý jinověrec, Jožko Benialuk, který v minulosti pracoval pro našeho strýce v Novém Městě, tu a tam přišel na smluvené místo u plotu tábora, přinesl jídlo a další věci, co bylo potřeba.

Až do konce roku 1943 běžel život v táboře v relativním poklidu. Pokud to snad takhle můžeme označit. Až do srpna 1944 výroba zboží v táboře velmi významně a nad očekávání přispívala k ekonomice Slovenska. Stalo se tak jen díky zanícení a pracovnímu nasazení všech jeho obyvatel, všech odborníků a specialistů v různých oborech, kdo pracovali neúnavně od slunka do slunka.

Kromě práce byly v táboře součástí programu kulturní akce, třeba čtení poezie a sportovní zápasy. Uvnitř tábora byl malý bazén. Tu a tam jsme si mohli zaplavat. Mezi mladými muži a ženami to začínalo jiskřit a navazovaly se i milostné vztahy.

V tomto období, kdy došlo k bodu zvratu na východní frontě a postupu ruské armády, se srdce lidí naplnila novou nadějí. BBC informovala o zhoršující se situaci v Německu a o ústupu německé armády. Viděli jsme americká letadla a něco nám říkalo, že v brzku budou velké změny. Ti Židé, kterým se podařilo žít mimo pracovní tábory, byli schopni se o sebe postarat. Slovensko procházelo obdobím klidu.

Udržovali jsme kontakty s naší rodinou, která žila mimo tábor. Shmuel a já jsme dokonce uplatili dozorce, dostali dovolenou a opustili tábor. Bylo pro nás úžasným zážitkem chodit po ulici, jít na procházku do lesa anebo zajít do obchodu. Jednou i naše maminka šla na týdenní dovolenou, výměnou za parní stroj, darovaný do tábora strýcem Arpadem. Táta měl na starosti truhlářskou dílnu. Dřevo dorazilo vlakem na železniční stanici na okraji města. Otec organizoval vykládání a přejímku zboží a organizoval dopravu do tábora. Při takových příležitostech dostal zvláštní propustku a i on směl opustit prostory tábora.

Vzpomínám si. Před válkou byla v Bratislavě židovská nemocnice. Veškerá zařízení a zdravotnické vybavení bylo převezeno do nemocnice na Sereď. Během našeho pobytu v táboře se Shmuel musel podrobit naléhavě akutní operaci slepého střeva. Díky okolnostem a včasnému zásahu, přežil. Ještě štěstí, že vybavení z původně židovské nemocnice bylo tak blízko.

Každý mladistvý, starší dvanácti let, musel už pracovat. Pracovali jsme čtyři hodiny denně. Našli jsme si dost času na to, abychom se spřátelili a hráli si i s ostatními našimi vrstevníky. Naším ideálem byla dobře organizovaná skupina mládeže, mládežnické hnutí. To bylo pro nás symbolem sounáležitosti a solidarity. Věděli jsme o příslušnosti takových skupin k undergroundu a tu myšlenku jsme rozvíjeli. Všechno se to moc hodilo. Hned po osvobození tábora se celá řada našich vrstevníků připojila k partyzánským jednotkám a bojovala v jejich řadách.

V té době relativního klidu žila v táboře asi tisícovka lidí. Každý člověk byl přidělen na práci v jedné z dílen. Truhlářství, zámečnictví, pracovalo se v prádelně a kuchyni. Kromě toho existovaly menší dílny, které se zabývaly šitím, tkaním, výrobě košíkářského zboží, vyráběly se zde drobné věci denní potřeby, držáky na ubrousky, keramika, výrobky ze dřeva a další artefakty. Protože matka byla velmi zručná a šikovná na ruční práce, měla výtvarné cítění, byla přidělena do úseku zdobení a konečné úpravy výrobků. Moje dcera jistě tento talent zdědila po své babičce. Ronit provozuje keramický závod. Zabývá se designem, navrhuje, koloruje a zdobí výrobky. Věříme, že tento zvláštní talent podědila po své babičce. V únoru 1944 bylo Shmuelovi třináct let. S velkým úsilím a přes všechny překážky se našim rodičům podařilo oslavit jeho Bar-Mitzvah. Naše učebna se na jeden den stala synagogou a tam Shmuel četl haftarah. Občerstvení poskytli naši příbuzní, kteří žili mimo tábor.

V té době se životní podmínky strýce Arpada a jeho rodiny staly nesnesitelnými. Rozhodli se pro dočasné řešení. Nastoupit a snad se i schovat v táboře Sereď. Z tábora odešli po šesti měsících, krátce před Slovenským národním povstáním.

Pracovní tábor Sereď